Boris Šturdík začínal v České spořitelně jako specialista na bankomaty a později se z něj stal jeden z největších odborníků na platební terminály. Terminály úspěšně instaluje našim klientům více než čtvrt století, a také je sbírá.
Kdy a jak jste se dostal ke svému prvnímu terminálu?
Původně jsem pracoval Slovenské spořitelně na oddělení bankovních karet, měl jsem na starosti chod bankomatů. V červnu 1996 jsme začali pracovat s platebními terminály a už v říjnu jsem se začal věnovat výhradně jim. Takže přibližně v té době jsem poprvé držel terminál v rukou. Mým úkolem bylo terminál připravit pro klienta, pak jsem šel na obchodní místo, kde si obchodní zástupce dohodl instalaci zařízení. Tam jsem jej nainstaloval a zároveň jsem na něj udělal i školení obsluhy.
Co na terminály říkali obchodníci?
První klienti byli skvělí a někteří z nich využívají našich služeb již téměř 30 let. Vzpomínám si, jak jsme šli jednou do Dunajské Stredy, kde měl náš klient vlastní pekárnu a po instalaci a zaškolení byl tak vděčný, že nás na cestu domů nabalil koláčky. Začátky tedy byly docela milé.
Jaké byly reakce zákazníků na první platby? Nezmatkovali moc?
Ze začátku se stávalo, že neuměli správně používat platební kartu. První terminály byly na magnetické pásky, klienti nevěděli, kterou stranou kartu otočit a protáhnout, aby transakce úspěšně proběhla. Potom přišly čipové terminály a také nejčastější chybou bylo, kterou stranou kartu vložit do zařízení.
Jaké to bylo s připojením či internetovým připojením?
Ze začátku byly terminály pro dialog, to je dálkové připojení. Pak jsme měli GPRS připojení, brzy na to internetové připojení.
Vytáčené připojení muselo transakci řádně prodloužit?
To bylo spojení, které se připojovalo do veřejné datové sítě, kterou jsme měli předplacenou. POS využíval vytáčenou (dial in) linku k připojení do sítě a následně k autorizaci. Celá transakce tehdy trvala zhruba 40 sekund. Dnes nepředstavitelné.
Jak jste se dostal k tomu, že jste začal sbírat terminály?
Z technologických důvodů některé ochranné prvky nemohly na zařízení nahrávat výrobci či dodavatelé terminálů. Musel jsem je nakódovat já spolu s kolegou z IT oddělení. Každý jsme měli svůj klíč a oba byly zapotřebí, aby se podařilo zařízení bezpečně nastavit. To byl důvod, proč jsem si práci nosil domů. Později se některá zařízení začala vyřazovat a já jsem si řekl, že si některá nechám na památku, abychom je uměli později porovnat s novějšími a vyspělejšími. Svůj první terminál jsem od té doby nosil s sebou, i v České spořitelně, i v Global Payments a měl jsem ho stále ve své skříňce.
Jsou některé z původních terminálů stále plně funkční?
První sada byla Dionica, poté následovala Dionica Omero. Později přibyly Verifony, které máme v podstatě ještě i teď. Ale kartou s magnetickým proužkem už nezaplatíte. Dnes jsou všechny karty čipové. Může sice nastat takzvaný fall-back, že když je nějak poškozený čip, může se využít magnetický proužek na zadní straně, ale nedoporučuje se to.
Věděli jste, že…
- První terminál od České spořitelny měli v prodejně Maso Údeniny na Račianské v Bratislavě? Spustili ho před 26 lety, v srpnu 1996.
- 40 vteřin - tak dlouho trvala platba přes terminál Dionica Eagle. Ten se připojoval se přes telefonní linku a částky se na něm zadávaly manuálně, a tak každá platba nějakou tu chvíli trvala.
- Nejčastěji hledaný platební terminál byl Artema DECT? Z prozaického důvodu - byl bezdrátový a tak ho klienti často zapomínali vracet na své stabilní místo. Ještěže platby byly chráněny bezpečnostní technologií DECT.